Zařazení problému do kategorií

Kategorie A

  1. obtíže přímo spojené se studiem
  2. drobnější psychické a psychosomatické poruchy
  3. vztahové problémy (partnerské a rodinné)

Kategorie B

  1. úzkostné stavy
  2. fobie
  3. poruchy přizpůsobení
  4. obsedantně-kompulzivní poruchy
  5. psychosomatické poruchy
  6. krátkodobé poruchy příjmu potravy
  7. poruchy sexuálních funkcí
  8. mírné depresivní stavy
  9. škodlivé užívání psychoaktivních látek

Kategorie C

  1. dlouhodobé a úporné obsese a kompulze
  2. vážné psychosomatické farmakorezistentní dekompenzace
  3. posttraumatické stresová porucha
  4. poruchy příjmu potravy s rizikem destabilizace metabolismu
  5. poruchy osobnosti
  6. psychózy
  7. středně těžké a těžké deprese s rizikem sebedestruktivního jednání
  8. syndrom závislosti na psychoaktivních látkách
  9. poruchy sexuální orientace, identity a aktivity

Kategorie D

  1. panické stavy
  2. akutní reakce na stres
  3. akutní sebevražedné jednání, pocity beznaděje a zoufalství při depresi či hraniční organizaci osobnosti
  4. psychotická ataka (akutní fáze onemocnění)
  5. akutní intoxikace psychoaktivní látkou a odvykací stav (tzv. absťák)

Jaké problémy spadají do uvedených kategorií?

(Podrobný popis)

1. obtíže přímo spojené se studiem

  • poruchy soustředění, poruchy paměti

Mohou souviset s přetížením nebo špatným plánováním rytmu práce a odpočinku.V některých případech se může prokázat souvislost se ztrátou motivace ke studiu a obava, že student nemůže měnit své profesní zaměření. Vyšetření u neurologa většinou prokáže, že je v mozku vše na somatické úrovni v pořádku.

  • zvládání stresu ve zkouškové situaci

Akutní zkouškový stres vzniká z obavy ze selhání, vyhození ze studia a všech vztahových důsledků (co na to rodiče, partner?). Zkoušková situace je vždy nepříjemná a zkoušející pedagogové to většinou chápou. Stres a silná tréma může zneschopnit i velice inteligentního a připraveného studenta. Je třeba brát situaci volněji (nejde o život), lépe je se soustředit na věcnou podstatu kladených otázek, případně se doptat na detaily a požádat o čas na promyšlení.

  • odkládání studijních povinností (prokrastinace)

Jedná se o problém s motivací ke studiu, i když nám odborníci stále častěji vnucují prokrastinaci jako diagnózu. Většina normálních lidí odkládá splnění povinností a úkolů na později, aby vznikl přiměřený stres, který motivuje. Špatným plánováním to ale můžeme s mírou stresu přehnat a pak nás zneschopňuje. Pokud se tyto situace opakují, je třeba si položit zásadní otázku, zda nás baví obor, kterému se věnujeme a zda jím spíše neztrácíme čas…

  • souběh studijních a pracovních nároků

Studovat školu bez paralelního pracovního úvazku je dnes už spíše luxus či nepraktičnost. Přenos teorie do praxe a zpět je vždy cenný. Nutné je ale přesně stanovit priority vzhledem ke střídajícím se nárokům školy či zaměstnání. Většinou se dá vše předem dohodnout, (přeložit termín zkoušky, naplánovat zástup v práci či delegovat odpovědnost). Priority se v průběhu studia mění, proto je dobré přizpůsobovat i plán aktivit.

  • špatná metoda učení a studia

Každý preferuje individuální styl učení. Jako efektivní se jeví především učení s pochopením smyslu a podstaty obsahu. Metodou pak může být i systém podtrhávání, používání mnemotechnických pomůcek, učení se nahlas s opakováním hlavních bodů či myšlenek, společné učení s kolegy, výpisky s vizualizací (videofeedback), apod. Ověřenou metodou učení je, že pokud se chci něco naučit, tak to začnu sám vyučovat.

  • tréma při prezentacích

Mnoho studentů má obavy ze ztrapnění před kolegy. Před prezentací pomáhají dechová cvičení (nádech, zadržet dech a pak pomalý a dlouhý výdech „do dna“) nebo koncentrace na neutrální podnět – např. „kredenc“ je indiferentní a neutrální pojem. Zaměříme-li na něj pozornost, odpoutáme ji tím od předmětu, který nás stresuje a tím snížíme psychické napětí. Pozornost můžeme při akutním stresu zaměřit i na prohlížení a vnitřní popis předmětů v dané místnosti („Jsou tady tři okna, pět židlí, na stěně obraz velehor,…“)Důležité je vědět, že sami při prezentaci trému prožíváme subjektivně velmi intenzivně, ale publikum si toho většinou ani nevšimne. Nikdy svůj stav nahlas nekomentujeme: „Promiňte, mám trému“ – tímto akorát na trému upozorníme a je to pak horší.

  • nedostatečná motivace či změna motivace ke studiu

Problémy s učením často souvisí se změnou motivace. Může se stát, že student zjistil, že ho daný obor nezajímá nebo že poznal něco jiného, ale je mu líto vynaloženého času, energie  a peněz, aby studia zanechal. Proto pokračuje a bojuje s nechutí obor dokončit, když už vnitřně ví, že se mu stejně nebude věnovat. Připadá si pak neschopný nebo ho okolí obviňuje z lenosti. Lenost jako charakterová vlastnost neexistuje, vždy jde o špatnou motivaci! Je třeba si tuto skutečnost uvědomit, zvážit pro a proti (SWOT analýza) a zrealizovat změnu. Někdy se to rodičům nelíbí, ale naštěstí je člověk sám odpovědný za svá rozhodnutí i za jejich důsledky.

2. drobnější psychické a psychosomatické poruchy

  • poruchy rytmu spánek – bdění

Často mohou potrápit každého normálního jedince. Nespavost většinou souvisí s aktuálním neřešeným problémem, který jsem potlačili do nevědomí. Léky na spaní sice krátkodobě pomohou, ale dlouhodobě nic neřeší. Je třeba se zaměřit na obsah myšlenek, které nám běží hlavou v době poruchy spánku. Můžeme si je i zapsat. Do spánku se nelze nutit násilím. Spíše je dobré si říci, že tělo si vezme tolik spánku, kolik potřebuje a jdeme si lehnout bez ambice na usnutí. Stačí jen tak volně ležet a nechat běžet myšlenky. Pro odreagování můžeme cíleně zaměřit pozornost na nějaké pozitivní vzpomínky nebo si pustit klidnou hudbu či mluvené slovo, ale vždy akceptujeme, že spát není nutné. Vhodný je předspánkový autogenní trénink.

  • bolesti hlavy

Důležité je sledovat, kdy a v jaké situaci nás hlava bolí. Lze vypozorovat určité souvislosti (některé činnosti, určití lidé, nějaké myšlenky) a spouštěče bolesti. Příčinou může být nejčastěji stres, přetížení, potlačované konflikty, nevybité emoce, absence sexu, hormonální porucha, špatný pitný režim, změny tlaku, apod. Většinou pomáhá přeladění se, změna místa či aktivity (jít na vzduch, lehnout si, dát si masáž reflexních bodů na hlavě a šíji, vybít afekt při sportu či fyzické práci, apod.). Analgetika až v poslední řadě, hrozí zde riziko psychologické závislosti!

  • podrážděnost

Reakce může být podobná jako u bolesti hlavy, ale váže se na konkrétní lidi či situace. Je dobré při podrážděnosti najít klidné místo a „uklidit se“ mimo ostatní, aby se stav nezhoršovat. Tam lze použít relaxační cvičení a projít si v myšlenkách, který potlačený problém je třeba řešit, až rezonantní nálada opadne. Při akutním cholerickém výbuch je nutné opustit ihned tzv. „afektogenní pole“, jít se projít, počítat do deseti, hluboce dýchat nebo se jít vykřičet (aktivní sport nebo jako fanoušek, koncert hlasité hudby, apod.) Po zklidnění (třeba druhý den) je ale nutné vrátit se k podstatě odloženého problému.

  • nechutenství

Souvisí s poruchou nálady, většinou depresivní vyladění. Špatnou náladu máme sklon buď zajídat nebo naopak není vůbec chuť k jídlu. Většinou jde o indikátor jiného problému, který dlouhodobě odkládáme nebo se bojíme životné změny, která by musela následovat pro řešení (rozchod s partnerem, předčasné ukončení studia, stěhování, změna práce, apod.)

  • častá únava (únavový syndrom)

Za tímto příznakem se skrývá většinou deprese a nespokojenost v životě (studium, partner, práce, separace od rodičů, apod.). Únava nás chrání jako obranný mechanismus, abychom nemuseli řešit závažné životné problémy či změny. Při únavě po nás přeci nikdo nemůže nic chtít. Je to forma skrytého alibismu. Podobně se vymlouvají manželé na únavu, když odmítají intimní kontakt s partnerem, o kterého už ve skutečnosti dávno ztratili zájem…

  • návaly horka a chladu, potivost

Psychosomatická informace nám říká, že aktuálně řešíme nějaký problém, ze kterého je nám horko či zima a při jeho řešení se pořádně zapotíme. Pot zapáchá a je tedy informací o potřebě soukromí (nikdo se raději moc nepřibližujte), také je signálem strachu. Je dobré zjistit, z čeho strach i potřeba izolace pramení. Návaly horka a chladu mohou připomínat kolapsové stavy a strach z infarktu (týká se dnes i mladých lidí!), rozhodně to může být reakce na nepříjemnou životní situaci, vůči které máme ambivalentní vztah – přitahuje nás a současně se jí obáváme.

  • pochybnosti o vlastních schopnostech

Patří mezi drobné neurotické příznaky, ale mohou ve výsledky snižovat výkonnost ve studiu i práci. Všichni jsou rádi pochválení a všichni normální lidé někdy zapochybují o svých schopnostech. Je dobré si vždy zrekapitulovat své úspěchy a neúspěchy za poslední období (semestr či rok), ale musíme srovnávat jen sami sebe se sebou – kde jsme byli před rokem a kde jsme nyní. Většinou zjistíme určitý pozitivní posun. Pokud ne, pak jsme na sebe příliš nároční a náš problém může pramenit z nevyvážené osobnosti narcistického typu. Každopádně je dobré se občas sám za něco pochválit, protože jinak to za nás nikdo neudělá…

  • tíže na hrudi

Psychologicky nejčastěji souvisí s pocitem nesvobody a situací, ve které se nedá „volně dýchat“ – doslova jakoby nám něco leželo na hrudi. Může jít o problém vztahu s rodiči, s partnerem, se situací, ze které není úniku (nebo si to aspoň myslíme). Příznak nás informuje, že musíme opět získat ztracenou a potřebnou svobodu.

  • bušení srdce

Srdce signalizuje emocionální problémy v oblasti nenaplněné lásky či jiných „srdečních“ problémů. Může ale souviset i s trémou a strachem, zda obstojím ve výkonové situaci.

  • žaludeční nevolnost

Doslova podle rčení „něco nebo někdo mi leží v žaludku“, problémy se týkají témat, kdy nemohu něco „strávit“, něco nedokážu akceptovat, psychosomatika takto volá po změně, kterou si jedinec nechce uvědomit. Samozřejmě musí být jasné, že příznak nesouvisí se závažnou „dietní chybou“…

3. vztahové problémy (partnerské a rodinné)

  • nezvládnutá samota, pocit sociální izolace, navazování přátelství

Problémy s navazováním kontaktů mají osoby výrazně introvertní, které tento temperamentový rys nemohou nijak změnit nebo schizoidní poruchy osobnosti. Ostatní problémy s navazováním problémů mohou souviset s obavou z odmítnutí při sociální iniciativě. Dobré je hledat s druhými lidmi společné zájmy a vybírat si jako kamarády jedince s podobnou hodnotovou orientací. Hodnoty, ideály a životní styl přitahuje podobné lidi, kteří si lépe rozumí a jsou si sympatičtější. Kamarádství pak může časem přerůst v hlubší přátelství. Zde je důležitá jistá míra otevřenosti (mluvím o sobě, o svém životě), aby druhá strana pocítila důvěru a také pootevřela svůj vnitřní svět. Tato výměna hodnot, postojů, či názorů vede ke společnému sdílení hodnot a k růstu důvěry i potřeby setkávání. Izolace je naopak důsledkem egoismu, sebestřednosti a neochoty do vztahu investovat. Zdravé vztahy mají zhruba vyvážený poměr braní a dávání (citů, zájmu, pomoci, empatie, apod.) Pokud jeden do vztahu nedává, druhý má „právo“ vztah ukončit nebo nechat „vyznít do ztracena“. Kamarádství je postaveno na společných zážitcích (většinou pozitivních) a váží se na podobnou sociální skupinu (spolužáci, kolegové, členové nejrůznějších spolků). Přátelství znamená sdílení i negativních situací, reciprocitu pomoci a zájmu (často trvá až do konce života). Přátelství má prakticky stejnou hodnotu jako partnerské vztahy, ale nikdy není erotizováno. S přáteli mohu mít často kvalitnější vztahy než s rodinnými příslušníky, které jsem si nevybral (zde neplatí úsloví, že „krev není voda!“)

  • rozchod s partnerem

Patří k traumatickým životním situacím, zvláště je-li rozchod nečekaný a důvodem je odhalená partnerova nevěra. Opouštěný partner se cítí znehodnocený a nerozumí příčinám. Rozchod s partnerem z důvodu nespokojenosti či zjištění odlišných hodnot a představ o životě je jistě prospěšné pro obě strany. Důvodů může být samozřejmě celá řada, ale jistě je dobré a férové nevytvářet partnerovi falešné neděje a důvody i rozhodnutí mu jasně a definitivně sdělit. Při sdělení rozchodu vždy musíme chránit sebeúctu opouštěného partnera. Rozchod je většinou proces, který trvá po určitou dobu, kdy se snaží nespokojený partner řešit vztahové problémy. Při neúspěchu (osobnost dospělého člověka již prakticky změnit nelze) má opouštějící čisté svědomí, že pro záchranu či porozumění problému udělal své maximum. Prodlužování fáze rozchodu je zbytečným trápením pro obě strany. Dobrý a racionálně zvládnutý rozchod prakticky neexistuje. Partner, který dává jako první podnět k rozchodu bude opouštěným vždy obviněn a musí tedy unést i část viny, která mu nepatří. Objeví-li se prudký afekt, je lépe ze situace odejít a komunikovat telefonicky či písemně nebo kontakt úplně ukončit. Pokud opouštěný partner neunáší novou situaci a pronásleduje, vyhrožuje či jinak obtěžuje, je nutné se obrátit na policii s obviněním ze stalkingu.

  • opakovaný výběr nevhodného partnera

Nejčastější příčinou rozchodů či rozvodů je nesprávný výběr partnera. Pokud se opakuje scénář, je třeba hledat společné rysy expartnerů a zamyslet se nad nevědomou motivací jejich výběru. Často může být volba nevhodného partnera vázána na vzor rodiče opačného pohlaví. Např. dominantní autoritativní otec vede nevědomě dceru k hledání podobného typu partnera nebo k hledání jeho pravého opaku. Obě volby jsou tzv. komplementární a časem se ukáží jako nešťastné. Je dobré dát i na radu blízkých přátel, kteří náš neuvědomovaný špatný výběr dokáží odhalit a upozornit nás na opakovanou chybu. Některé rodinné poradny nabízejí i možnost diagnostiky psychologické komplementarity páru. Odborník může buď přímo nedoporučit vztah nebo upozorní na možné úskalí a rizika vyplývající z charakteru dvojice.

  • odhalení nevěry či utajování nevěry

Nevěra je z hlediska normální vztahovosti vždy patologií vztahu. Její motivace vypovídá cosi o nefunkčnosti vztahu a o potřebě hledat z něho únik. Motivací k nevěře je celá řada, ale nejčastěji je příčinou nezralá osobnost jejich aktérů. Utajování i odhalení nevěry je traumatická a stresová situace. V partnerském vztahu padá vina za nevěru půl na půl na oba partnery. Je indikátorem jejich vztahového problému, který si buď neuvědomují nebo ho dlouhodobě neřeší. Např. i podváděná žena musí uznat svůj stejný podíl viny na partnerově nevěře. Minimálně v tom, že si vybrala nezralého muže nebo si nevšimla změny jeho chování. Pokud chtějí partneři s nevěrou přestat a řešit její příčiny, musí podvádějící okamžitě ukončit milenecký vztah. Ve složitějších případech (vliv na děti) je jistě dobré vyhledat pomoc odborníků (rodinná poradna) nebo docházet na párovou psychoterapii.

  • neseparovaný partner závislý na rodičích

„Mamánek“ je označení pro neseparované muže, kteří v dospělosti preferují svou matku jako pseudopartnerku před věkově přiměřenými ženami. Být „singles“ se stává jakousi módou, ale spíše jde o nezralost osobnosti mužů žijících v „mamahotelu“. U žen jde o fixaci na otce, který je idealizován a žádný mladík se potenciálnímu tchánovi nevyrovná (v penězích, síle, úspěchu, zručnosti, apod.). Parter musí dát jasně najevo, kdo je v pořadí důležitosti na prvním místě. Pokud to není bez váhání partner, pak je lépe raději hledat vztahově zralejší jedince. Separace neznamená zavržení rodičů, ale jasná preference partnera (množství společně tráveného času, schopnost zastat se partnera proti vlastním rodičům, nevnímat rodiče jako hodnotnější než je partner, nenechat si od tchánů mluvit do života a cítit jasnou podporu od partnera).

  • problémy s problémovým partnerem (narkoman, alkoholik, hazardní hráč, partner prostituuje, má sexuální problémy, deprese, neurózu, psychózu, poruchy příjmu potravy či jiné psychické poruchy)

Řešení je v podstatě jednoduché, ale jeho realizace je velmi obtížná, často nemožná. Pokud se partner dostane do výše uvedených problémů, už mu není pomoci „svépomocí“, ale musí neprodleně na odborné léčení. Žádné sliby narkomanů či alkoholiků se nenaplní, dokud se o ně partner stará. Motivace k léčbě je často až v okamžiku, kdy padnou na totální dno, až na hranici života a smrti. Ultimátum typu „buď se budeš léčit nebo spolu končíme“ je zde na místě a zdravý partner ho musí důsledně dodržet. Jinak míra destruktivity ohrožuje i jinak zdravé okolí takto problémového jedince.

  • rozvodová situace rodičů (nevědomá koalice s jedním rodičem proti druhému, citové vydírání či manipulace od rodičů, úplatky od rodičů)

Rozvod rodičů je nepříjemná životní situace a děti jsou často prostředkem manipulací a boje mezi rodiči v konfliktu. Dospělejší děti musí tuto manipulaci odhalit a plně se distancovat od řešení rozvodu. Rozvod je porucha manželství, nikoli rodičovství. Děti nesmí vstupovat do často nevědomých koalic s manipulujícími rodiči. Postoj a rozumné stanovisko dětí může znít asi takto: „To je váš problém, řešte ho, mne do toho netahejte, mám rád(a) vás oba, každého jinak a budu s vámi oběma dál ve vyváženém kontaktu. Kdykoli budete přede mnou kritizovat druhého rodiče, odcházím pryč.“ Rodiče mají kolem rozvodu pocity viny a snaží se dětem kompenzovat např. penězi či dárky. Někdy si rodiče „kupují“ děti, kterým se dostatečně nevěnují. Peníze či dárek lze odmítnout nebo přijmout bez pocitu vděčnosti či závazku. S dárkem pak obdarovaný může zacházet jak je mu libo.

  • neplánované těhotenství a péče o novorozence

Při neplánovaném těhotenství je třeba, aby oba partneři prodiskutovali svou motivaci pečovat o počaté dítě. Zralí jedinci nesou odpovědnost za své jednání, proto by měli přijmout fakt početí jako v podstatě pozitivní zprávu, která ale zásadně ovlivní jejich plány a životní priority. Rozhodně nemá smysl obviňovat se navzájem ze selhání antikoncepce či nezodpovědnosti partnera. Pokud se partneři příliš neznají, bude je čekat složité období vzájemného poznávání a současně péče o dítě. Jistě je dobré, když rodiče (nyní již prarodiče) pochopí vzniklou situaci a nebudou mladým rodičům spílat a vyčítat v situaci, kdy musí především pomoci. Pokud podpora prarodičů selhává, je třeba se obrátit na pomoc rodinných center a center pro matku a dítě, kde odborníci pomohou jak se vztahovou rovinou, tak i s praktickou péčí o dítě.

  • odmítavé, příliš kritické či agresivní chování od rodičů

Své rodiče si nevybíráme, proto je musíme přijmou takové, jací jsou. Přesto si dospělé děti nemusí nechat vše líbit a jistě je dobré i rodičům dávat zpětnou vazbu o jejich chování. Je-li jejich chování nesnesitelné, nezbývá než přerušit s rodiči kontakt a vydat se vlastní cestou nezávislost (finanční i citové). V okamžiku, kdy rodiče zjistí, že jejich děti již nejsou manipulovatelné a že už rodiče nepotřebují, většinou svůj nesmlouvavý postoj zmírní a budou otevřenější diskusi. Separace od rodičů neznamená jejich zavržení, ale někdy je nutné dočasně kontakty přerušit, aby si rodiče uvědomili, že již nejednají s malými dětmi. Pak je dobré rodiče ujistit, že je nadále máme rádi, ale do života si již zasahovat nenecháme.

  • zvládání vážnějšího onemocnění blízkého člena rodiny

Vážná nemoc blízkých je signálem možného ohrožení života či blízkosti smrti. Tento člen rodiny potřebuje naši podporu, především citovou. Je třeba s nemocným členem rodiny trávit více času, ale nikdy si nesmíme nechat destruovat svůj vlastní život. Abychom mohli pomáhat, musíme myslet především na sebe a své potřeby. Pak máme více energie dávat podporu blízkým. Při fatálních onemocněních je jistě dobré s blízkým člověkem mluvit jak o naději, tak i o strachu z případné smrti. Je dobré sdělit blízkému nemocnému vše, co bychom po jeho odchodu již nemohli. Probíráme vše dobré i vše špatné vyváženě, aby to nepůsobilo jako chlácholení. Je to i prostor pro urovnání vztahů, majetku či dědictví, aby umírající neměl pocit, že odchází nesmířený nebo neměl komu své dílo či hodnoty předat. Přesto stále blízkého nemocného ujišťujeme o naději na uzdravení a sdělujeme naši víru, protože nikdy nevíme (často ani lékaři), jak se bude choroba vyvíjet.

  • problémy se stěhováním, změnou prostředí či syndrom vykořenění

Při změně prostředí, kde žijeme, musíme měnit a adaptovat také chování, návyky či postoje, které jsou preferovány v novém prostředí. Jsou-li původní a nové prostředí kulturně a hodnotově výrazně odlišné, je tato adaptace obtížná a může trvat relativně dlouho. Každé nové prostředí (lidi, místo, zvyky) můžeme vnímat zprvu negativně, ale je vhodné postupně nacházet i pozitiva. Nic není jen špatné. Pro adaptaci je třeba najít blízkého člověka, který nám tyto postoje zprostředkuje a pomůže nás sociálně začlenit. Izolace je sice bezpečná, ale dlouhodobě vede k pocitu vykořenění. Setkávat se jen se stejnými lidmi z našeho původního prostředí vede k určité ghettoizaci a potvrzení, že integrace je nemožná. Integrace s novým sociálním prostředím vede nejlépe přes sblížení se s jedincem, který nás bude dále postupně zapojovat do širších sociálních sítí (těch reálných, nikoli virtuálních!). Při přetrvávajících problémech se lze obrátit na poradnu pro etnické minority trpící syndromem vykořenění.

1. úzkostné stavy

  • Vyznačují se náhlými záchvaty nepředvídatelné a neopodstatněné úzkosti, které se neváží na žádnou konkrétní situaci.
  • Neustálé obavy z hrozícího neštěstí, jedinec si vytváří katastrofické scénáře

2. fobie

Nejprve je třeba odlišit tři pojmy: strach, úzkost a fobii. Strach je normální obranná reakce na ohrožení nějakou konkrétní nebezpečnou situací. Úzkost je strach, který nemá svůj objekt – bojíme se a nevíme vlastně čeho. Fobie je úzkostný strach, kdy víme, čeho se bojíme, ale nevíme proč se toho bojíme, když většina ostatních lidí se toho nebojí (malý pes, myš, pavouk, let letadlem, výška rozhledny, apod.). Jedinec si většinou uvědomuje neopodstatněnost své fobie, ale přesto prožívá úzkost a fobickým situacím se vyhýbá – někdy celoživotně.

  • agorafobie – je souhrn strachu z velkých i malých prostor, strach z opuštění domova, cestování MHD, vstupování na veřejná místa (kina, úřady, supermarkety).
  • sociální fobie – se projevuje nízkým sebevědomím, strachem být středem pozornosti, strachem z kritiky, trapností, rozpaky, strachem ze zčervenání, třesu. Vyhýbání se sociálním situacím vede až k úplné sociální izolaci.
  • specifické (izolované) fobie – tyto fobie jsou zaměřené na určité konkrétní situace, např.  blízkost zvířat (psi, myši, hadi), hmyzu (pavouci, brouci), fobie z výšky, hloubky, bouře, tmy, pohledu na krev, návštěvy zubaře, fobie ze špíny, z určitých nemocí (infarkt, rakovina, AIDS), močení či defekace na veřejných záchodcích, apod. Přítomnost fobické situace vyvolává intenzivní úzkost až záchvaty paniky.

3. poruchy přizpůsobení

  • Jedná se o nezvládnutou adaptaci na těžkou životní situaci či reakce na významné životní změny jako jsou: být obětí trestného činu, úmrtí blízkého člověka, nevěra či opuštění partnerem, propuštění z práce, diagnostikovaná vážná nemoc, vážné finanční problémy, apod. Tyto poruchy přizpůsobení se většinou projevují dlouhodobější depresivní náladou, úzkostí, pocitem nevýkonnosti, obavami z budoucnosti, neschopností zátěžovou situaci řešit. Tyto stavy by měly v závislosti na individuálních dispozicích jedince zhruba do půl roku úplně vymizet.

4. obsedantně-kompulzivní poruchy

Hlavním znakem jsou opakovaně se vtírající myšlenky (obsese) a nutkavé jednání (kompulze). Jedinec své vlastní nutkavé myšlenky prožívá nepříjemně a snaží se je zaplašit, ale tím více se mu nekontrolovatelně vracejí a vyvolávají úzkost. (Např. myšlenka, že když sáhnu na kliku u dveří, určitě se nakazím bacily, proto si musím ihned umýt ruce. Problém je, že s umytou rukou opět nemohu na kliku sáhnout. Proto je nutné mít u sebe stále čisté rukavice). Tento příklad ukazuje obsedantní myšlenku („nakazím se“) a ochranné kompulzivní jednání („umýt ruce“). Kompulze tedy „chrání“ neurotika před obsesí, ale současně ho svazuje v mnoha běžných životních aktivitách. Obsedantní je i myšlenka, zdali jsem dnes dobře zamknul domovní dveře. Kompulze nastane v okamžiku, kdy se vracím přes půl města dveře zkontrolovat.

5. psychosomatické poruchy

Jedná se o nemoci, které na první pohled vypadají jako ryze tělesné, ale po opakovaném somatickém vyšetření zůstává „pacient“ bez tělesného nálezu. Při hlubším poznání okolností, ve kterých se příznaky aktivizují a projevují je evidentní, že spouštěčem je konkrétní zátěžová psychosociální situace, kterou si ovšem dotyčný jedinec vůbec neuvědomuje. Pro psychosomatického pacienta je sociálně a narcisticky přijatelnější tělesná nemoc, než riziko stigmatizace psychiatrií. Případně z onemocnění pacientovi plynou určité nevědomé zisky a výhody. Obtíže se většinou projevují v konkrétních orgánových systémech nebo jsou příznaky nespecifikované a měnící se. Nejčastější nemoci s psychickými příčinami jsou:

  • vysoký krevní tlak
  • bronchiální astma
  • dráždivý žaludek a tračník, vředy, zácpy, průjmy
  • hormonální poruchy
  • poruchy příjmu potravy
  • funkční sexuální poruchy
  • revmatismus
  • ekzémy, alergie, kožní choroby, vypadávání vlasů
  • selhání imunity včetně nádorových onemocnění

6. krátkodobé poruchy příjmu potravy

  • mentální anorexie – vzniká v důsledku vlivů sociálně-kulturních, biologických a osobnostních. Projevuje se nutkavou touhou a jednáním s cílem snížení tělesné hmotnosti. Postiženy jsou prakticky jen dospívající dívky (13-18 let), které odmítají jídlo, mají narušené vnímání svého tělesného schématu, strach z tloušťky, pro snížení výkrmného účinku jídla úmyslně zvrací, zneužívají projímadla či intenzivně cvičí. Důsledkem jsou hormonální poruchy, ztráta menstruace, vypadávání vlasů a zubů, kachexie, suchá a vrásčitá pokožka.
  • mentální bulimie – se vyznačuje rychlou konzumací velkého množství jídla v malých časových intervalech. Záchvat přejídání končí bolestí v břiše, usnutím, izolací či navozeným zvracením. Po přecpání má dívka pocity viny a ihned se snaží snižovat svou tělesnou hmotnost cvičením, projímadly či drastickými dietami. Na přejídání navazuje deprese a sebeodsuzování. Bulimičky si velmi cení sebekontroly a sebeovládání. Častější jsou i problémy s drogami a sexualitou, v rodinné anamnéze bývá alkoholismus.
  • obezita – patří také mezi poruchy příjmu potravy, kdy být dobře nakrmen znamená být milován. Obézní jedinec má nevědomý konfliktní vztah s matkou, kdy „řeší“ nejistotu přijetí matkou tím, že si od matky všechno jídlo ponechá v sobě. Jídlo jako symbol jistoty a bezpečí znají asi všichni, kdo zajídají deprese, smutek či neúspěch. Obezita je výsledkem a náhražkou nesplněných přání, citové deprivace, slabého sebevědomí nebo neschopnosti odložit bezprostřední uspokojení slastí. Stále více se obezita stává civilizační chorobou západní kultury, kdy příčiny nelze vidět jen v sedavém způsobu práce a snadné dostupnosti výživných potravin, ale i v nedostatečném uspokojování orálních potřeb dětí v prvním roce života.

7. poruchy sexuálních funkcí

  • Funkční poruchy bývají většinou přechodné a léčitelné. V případě poruch partnerského sexuálního soužití jsou ve hře především faktory psychické a sociální, přičemž se podílejí i vlivy raného dětství. Zejména  jde o negativní vliv různých společenskou tradicí ovlivněných tabu, která podmiňují vznik problémů a nezdarů v sexuálním soužití partnerů, případně o nedostatky či anomálie v rodinné a společenské výchově. Sexualita je indikátorem kvality vztahu. Pokud partneři mají nedostatek nebo ztratili sexuální touhu, je třeba příčinu hledat prakticky vždy v poruše partnerského vztahu. Častá je souvislost se špatným rozvržením volného času, kdy partneři na sebe nemají čas, nesladili dostatečně rytmus práce, odpočinku, péče o děti a sexu. Alibismus o věčné únavě z práce většinou chřadnoucí emoční vztah partnerů nevylepší.

8. mírné depresivní stavy

  • mírná deprese se projevuje ztrátou nálady a zájmu o věci, které dříve přinášely radost, plačtivostí, unavitelností i při malé zátěži, hypochondrií, poruchami spánku, zhoršením koncentrace, nechutenstvím nebo přejídáním, pesimistickým pohledem do budoucnosti, ztrátou sebedůvěry, nezájmem o sex, sebeobviňováním, ochablým držením těla, pohybovým útlumem nebo naopak agitovaností.
  • Kromě manifestní deprese lze pozorovat i formy tzv. larvované, skryté deprese, kde je deprese často maskována somatickou nemocí bez změny nálady. Skrytá deprese je poměrně častá u vysoce výkonově orientovaných lidí, kdy přehnanou pracovní aktivitou překrývají vnitřní depresi, které se obávají a odmítají si ji přiznat a léčit. Důsledkem bývají workoholismus, syndrom vyhoření nebo tzv. únavový syndrom. Takový jedinec si připadá stále unavený, často se přejídá (sladkosti), o víkendu prospí celý den, ale v týdnu si aktivity spíše přidává, aby „zahnal“ depresivní myšlenky. Pokud by se zastavil, mohl by si uvědomit, že jeho život ztrácí smysl a že by musel revidovat své hodnotové orientace. Deprese je zde často jako signál, který má upozornit dotyčného, že něco v jeho životě chybí nebo přebývá.

9. škodlivé užívání psychoaktivních látek

Při škodlivém užívání (abúzus) jedinec již určitým způsobem poškozuje své zdraví, kdy se například u alkoholika objevují následné deprese. Abúzus mívá negativní dopad také na vztahy postiženého. Uživatel drog, většinou tvrdí, že nic nebere nebo že to je jen experimentálně a má to pod kontrolou – že může kdykoli přestat. Je nutné sledovat zprávy z okolí postiženého, jizvy po vpichu, jaterní testy, krvácení z nosu, apod. Z této fáze je to už jen malý krůček k závislosti.

Psychoaktivními látkami rozumíme:

  • alkohol
  • opioidy (heroin)
  • kanabinoidy (marihuana)
  • sedativa
  • hypnotika
  • kokain
  • stimulancia (pervitin)
  • halucinogeny (LSD, extáze)
  • nikotin
  • organická rozpouštědla (toluen)

V současné době se vedle nich objevují i mnohé závislosti, jejichž příčinou nebývá užití chemické látky (drogy), ale jedná se o závislost psychickou (nejde o ovlivnění psychických funkcí, ale o patické změny v osobnosti člověka). Řadí se mezi ně gambling (patologické hráčství), ale může sem patřit i patologické nakupování, nadměrná závislost na majetku nebo na věcech, stejně jako chorobné odevzdání se práci (workoholismus), závislost na sociálních sítích, PC hrách, závislost na spotřebitelských úvěrech, atd.

1. dlouhodobé a úporné obsese a kompulze

  • Jsou to nejtěžší neurózy, které je velmi obtížné léčit. Mají spíše chronickou podobu a často nasedají na anakastickou poruchu osobnosti. Trvají i několik let a značně narušují běžné fungování jedince v pracovním i soukromém životě. Jedinec vykazuje řadu nutkavých rituálů, bez kterých by vůbec nebyl schopen běžné činnosti. Důsledkem závažných obsesí a kompulzí bývá často středně těžká deprese.

2. vážné psychosomatické farmakorezistentní dekompenzace

  • Psychosomatické příznaky jsou ovlivněny charakterem nevědomých vnitřních konfliktů pacienta nebo jsou přímým důsledkem jeho narušené osobnosti. Například anankastická porucha osobnosti (viz dále) je typická svou lakomostí, tvrdohlavostí, zadržováním, přísností, potlačováním agrese a statisticky častěji vykazuje různé střevní poruchy (dráždivý tračník). Nebo jedinec trpící alexithymií – neschopností chápat a projevovat emoce, má častěji psychosomatické příznaky v důsledku potlačování emocí a afektů.

Stresová teorie psychosomatiky zase popisuje tzv. chování typu A (nadměrná soutěživost, snaha po úspěchu, vysoké ambice, agresivita, neklid, nepřátelské chování, rychlost a netrpělivost, zaujetí pro práci a průbojnost), které statisticky častěji produkuje poruchy kardiovaskulárního systému (koronární skleróza). Jiné psychosomatické pojetí hovoří o nadměrné stimulaci vegetativního nervového systému, kdy po určité době zatěžování začne selhávat nejslabší článek organismu (systému), který je u každého člověka individuální. Například nezvládnuté afekty vedou k vyplavování adrenalinu do krve, kde ale nedochází k jeho „spálení“ a účinek hormonu způsobuje fokální zátěž pro nejzranitelnější orgán.

3. posttraumatické stresová porucha

  • Reakce na stres může být i zpožděná a přichází až když již nehrozí bezprostřední ohrožení. Tato posttraumatické stresová poruchase projevuje emoční otupělostí, nezájmem o dříve preferované činnosti, izolací od lidí, opakovaným znovuprožíváním traumatu ve snech a vzpomínkách (flashback), úzkostí, zvýšenou úlekovou reakcí, poruchami spánku, koncentrace, zvýšenou nedůvěřivostí. Někteří jedinci mají pocity viny za to, že katastrofu přežili, zatímco jejich blízcí zahynuli (např. autonehoda), nebo se obviňují za své jednání, které učinili pro vlastní přežití.

4. poruchy příjmu potravy s rizikem destabilizace metabolismu

Zde se jedná o závažné onemocnění, kdy postižené dívky odmítají jídlo a může dojít ke zhroucení metabolické rovnováhy s nevratnými patologickými změnami vedoucími u 5-10% nemocných dívek ke smrti. Nutná je okamžitá intenzivní péče na metabolických jednotkách. U obezity jde o opačný proces.

  • mentální anorexie – vzniká v důsledku vlivů sociálně-kulturních, biologických a osobnostních. Projevuje se nutkavou touhou a jednáním s cílem snížení tělesné hmotnosti. Postiženy jsou prakticky jen dospívající dívky (13-18 let), které odmítají jídlo, mají narušené vnímání svého tělesného schématu, strach z tloušťky, pro snížení výkrmného účinku jídla úmyslně zvrací, zneužívají projímadla či intenzivně cvičí. Důsledkem jsou hormonální poruchy, ztráta menstruace, vypadávání vlasů a zubů, kachexie, suchá a vrásčitá pokožka.
  • mentální bulimie – se vyznačuje rychlou konzumací velkého množství jídla v malých časových intervalech. Záchvat přejídání končí bolestí v břiše, usnutím, izolací či navozeným zvracením. Po přecpání má dívka pocity viny a ihned se snaží snižovat svou tělesnou hmotnost cvičením, projímadly či drastickými dietami. Na přejídání navazuje deprese a sebeodsuzování. Bulimičky si velmi cení sebekontroly a sebeovládání. Častější jsou i problémy s drogami a sexualitou, v rodinné anamnéze bývá alkoholismus.
  • obezita – patří také mezi poruchy příjmu potravy, kdy být dobře nakrmen znamená být milován. Obézní jedinec má nevědomý konfliktní vztah s matkou, kdy „řeší“ nejistotu přijetí matkou tím, že si od matky všechno jídlo ponechá v sobě. Jídlo jako symbol jistoty a bezpečí znají asi všichni, kdo zajídají deprese, smutek či neúspěch. Obezita je výsledkem a náhražkou nesplněných přání, citové deprivace, slabého sebevědomí nebo neschopnosti odložit bezprostřední uspokojení slastí. Stále více se obezita stává civilizační chorobou západní kultury, kdy příčiny nelze vidět jen v sedavém způsobu práce a snadné dostupnosti výživných potravin, ale i v nedostatečném uspokojování orálních potřeb dětí v prvním roce života.

5. poruchy osobnosti

Poruchy osobnosti se dříve označovaly termínem psychopatie. Jde o relativně časté duševní poruchy (10-15% populace), které si často jejich nositel vůbec neuvědomuje, nevnímá, že by se choval problematicky. O to častěji má s chováním takto narušené osobnosti problémy jeho okolí, například kolegové v zaměstnání. Nejčastěji okolí charakterizuje jedince trpící poruchou osobnosti jako podivíny, excentrické a anomální osobnosti či prostě divné povahy. Povahové rysy jsou nápadně zvýrazněné, přehnané, nepřirozené v oblasti emocí, sociálních vazeb, charakterových rysů, většinou bývá osobnost celkově nezralá sociálně či morálně. Lidé trpící poruchou osobnosti prakticky nejsou schopni navázat nebo udržet funkční partnerské, přátelské či kolegiální vztahy.

  • paranoidní porucha osobnosti

Hlavním rysem je nepodložená nedůvěra a podezíravost vůči druhým lidem. Jedinec často překrucuje neutrální nebo dokonce přátelské chování druhých lidí jako snahu ho podvést, obelstít a ublížit mu. Často obviňuje okolí ze svých neúspěchů, má pocit, že mu všichni chtějí škodit, protože mu závidí. Přitom on sám je výrazně závistivý a žárlivý. Aby se proti němu nemohl někdo spiknout, musí provádět preventivní opatření a raději musí jako první zlikvidovat potenciální hrozbu. Často přikládají své osobě nadměrný význam a důležitost až fanatického charakteru.

S druhými mají často konflikty, potřebují se stále kontrolovat, vynakládají mnoho energie na dokazování domnělé ztráty důvěry či nevěry. K okolí se chovají nepřátelsky, jsou stále připravení se bránit, proto raději útočí. Okolní svět je pro ně nebezpečný, protože se k paranoidním osobnostem chová také odmítavě, čímž si paranoidní jedinec potvrzuje svou pravdu o nenávisti od okolí. Tito jedinci jsou nevývratně přesvědčeni o své pravdě a potřebují druhé usvědčit ze zrady.

  • schizoidní porucha osobnosti

Schizoidi působí jako výrazní introverti, často nejsou vůbec schopni navazovat přátelské ani partnerské vztahy, izolují se, samotářství jim vyhovuje. Jsou emočně ploší, nedokáží projevovat city a ani jim sami nerozumí, máloco jim způsobí potěšení, nejeví zájem o sex, na kritiku i na pochvalu reagují většinou lhostejně. Uzavírají se do světa fantazií, denního snění a introspekce. Milují počítače, internetovou neosobní komunikaci, počítačové hry, často jsou to technici, programátoři, jaderní fyzici či klasičtí filosofové. Umí se velmi dobře uplatnit ve vědeckých abstraktních oborech, pokud nemusí osobně komunikovat. Důsledkem izolace je neznalost a nerespektování sociálních norem, neumí se chovat a je jim to většinou jedno. Jsou již od dětství uzavření, plaší, nepraktičtí, jsou hloubaví a přemýšliví. V práci chtějí stabilní prostředí, nejsou prakticky vůbec ambiciózní a bytostně nesnáší firemní teambuildingové akce.

  • disociální porucha osobnosti

Dříve se takto postižení jedinci označovali jako anetičtí psychopati. Mají zásadní deficit ve vývoji morálky a nemají vytvořené svědomí. Neznají pocity viny, proto se ani nemohou ponaučit z trestu. Trest vnímají jako nespravedlnost a obviňují své oběti z vyprovokování. Jsou lhostejní k citům druhých, jsou bezohlední, nezodpovědní, nedokáží udržet trvalejší vztahy. Mají nízký práh pro uvolnění agrese, kdy snadno „vybuchnou“ a ztrácí sebekontrolu. Nedokáží odložit uspokojení svých potřeb, chtějí vše ihned a pokud to tak není, sami si vezmou, co si myslí, že jim patří. Jsou patologicky závistiví, že se druzí mají lépe, a proto musí druhým zničit to, co sami nemají a po čem tolik touží. Již od dětství je patrný disharmonický vývoj osobnosti v podobě rvaček, šikany, krádeží, lhaní, účastí v asociálních partách, týrání zvířat, nerespektování autorit a lhostejnosti k trestu.

  • hraniční porucha osobnosti

Tato porucha patří mezi nejtěžší poruchy osobnosti, je až na hranici psychotických stavů. Označení „hraniční“ lze také chápat podle chování, kdy postižený jedinec absolutně nerespektuje meziosobní hranice druhých, doslova je vlezlý a uráží se, když ho slušně vykážeme do jeho teritoria. Například na pracovišti bez studu a pocitů viny leze kolegům do jejich zásuvek, které prohlíží, přivlastňuje si bezelstně drobné předměty, které mu nepatří a cítí křivdu, když pak vše musí vrátit majiteli. Jsou to lidé emočně nestabilní, plni úzkosti a nepřekonatelného strachu z odmítnutí, často mají pocity prázdnoty, trpí nestabilní identitou (často je přítomna sexuální deviace, mají nestabilní partnerské vztahy). Jindy propukají ve zbytečnou rozhněvanost, vztek, zlost a závist. Mají slabou sebeúctu, která se projevuje sebedestruktivitou v různých oblastech – abúzus drog, delinkvence, rvačky, promiskuita, rizikové řízení auta, poruchy příjmu potravy, patologické hráčství, přílišné utrácení peněz, sebepoškozování až sebevražedné jednání. Intelekt nemusí být nikterak poškozen, mohou dobře vykonávat jakoukoli mentální práci, ale na jednom pracovišti se s nimi prakticky nedá vydržet. Jejich život je dramatický, vztahy intenzivní a prudce přepínají od idealizace k totálnímu zavržení téhož člověka. Mají časté konflikty s nadřízenými, jsou vždy „v právu“, a po předchozím zprvu nadšeném pracovním výkonu jsou schopni okamžitě odejít od nedokončené práce a pořádně za sebou bouchnout dveřmi. Přitom se cítí být na druhých lidech silně závislí. Nejprve své okolí oceňují, dělají vše pro to, aby je druzí milovali, obětují se pro ně, ale jen proto, aby je pak mohli sadisticky trestat.

  • histriónská porucha osobnosti

Dříve se označovala jako hysterická osobnost. Typická je výrazná potřeba být středem pozornosti a předvádět dramatické výstupy před publikem. Emoce jsou přehnané, povrchní, účelově proměnlivé od extrému do extrému (pláč střídá smích). Histrión nedokáže být v klidu, nesnáší nudu, neunese běžné životní stereotypy a banalitu, proto neustále vyvolává rozruch, vše zveličuje, city jsou snadno a bezdůvodně zranitelné. V chování i vzhledu je patrná potřeba atraktivity, příliš záleží na fyzické přitažlivosti, vzhled i chování je svádivé, erotizované, často flirtuje a svádí. Preferuje výrazné „hysterické“ barvy (nejčastěji kombinace červené a černé nebo fialové). Často trpí střídáním nálad, psychosomatickými reakcemi a sexuálními dysfunkcemi (anorgasmie).

Histrióni se rozhodují intuitivně, jsou chaotičtí, mají slabší vůli, snadno rezignují při náročnějších úkolech. Histriónství je jakási karikatura normální ženskosti – je to ženskost vyhnaná do extrému. U hezké ženy zvyšuje mírná hysterie její přitažlivost (pokud není naší manželkou). U mužů se histriónství projevuje buď jako zženštilost, měkkost či jako psychogenní pseudohomosexualita nebo naopak jako přehnané předvádění mužnosti, nadměrné a zbytečné zdůrazňování vlastní síly, svalů, hrdinských kousků, včetně mužů-svůdců či sexuálních atletů.

  • anankastická porucha osobnosti

Typickými rysy jsou svědomitost, perfekcionismus, pedanterie, pořádkumilovnost, přesnost, čistotnost, tvrdohlavost, rigidita, puntičkářství, hamižnost, moralizování, opatrnost, nutkavá potřeba vše mít pod kontrolou, nerozhodnost, pochybnosti, emoční chlad a neschopnost porozumět emocím. Výsledkem je byrokratický typ člověka, který se neustále zabývá detaily, vytvářením tabulek, seznamů, dokonalých plánů a vyžaduje vzornou disciplínu. Takový jedinec je ale ve výsledku málo efektivní, protože jeho dokonalost je na úkor plnění termínů daných úkolů. Mají sice vysokou výkonovou motivaci, ale málokdy svých cílů dosahují. Brání jim neschopnost nadhledu, týmové práce, nedokáží delegovat, protože nikdo neudělá práci tak dobře, jako oni sami. V práci se přetěžují na úkor odpočinku, zábavy a budování vztahů. Jako vedoucí pracovníci jsou neschopní, kdy ve své nepružnosti jen vykonávají dohled, kontrolu a sankcionují při neplnění jejich zbytečně detailních plánů. Přitom jsou vnitřně nejistí, nerozhodní, bez charismatu, pouze vykonávají formální autoritu a často působí jako škrobení úředníci. Vždy respektují daná pravidla a nesnáší jejich změny. Jsou výrazně konzervativní, nesnáší nepravidelné a nepředvídatelné situace, mají v oblibě rituály a ceremoniály. Rádi hromadí nepotřebné předměty a milují sběratelství, které jim však nepřináší radost, pokud nesesbírali kompletní sadu sbíraných věcí. Mají sklon k potlačování emocí a agrese, která se často projeví ve formě psychosomatického onemocnění (většinou střevního), deprese nebo neurózy.

  • vyhýbavá porucha osobnosti

Takový jedinec se neustále vyhýbá všem situacím, ve kterých by si mohl posílit svůj pocit méněcennosti. Je v neustálém vnitřním napětí, plný obav, zda zvládne běžné sociální situace, připadá si nezajímavý, nešikovný, odmítaný, bojí se zesměšnění. Není schopen unést ani oprávněnou kritiku, stále se podceňuje a očekává vlastní neúspěch. Izoluje se od ostatních, pokud nemá jistotu, že ho budou mít rádi. Vnitřně je citlivý, může mít bohatý introspektivní život, temperamentově je výrazný introvert. Chová se téměř vždy a všude s pasivní ponížeností, v každé situaci „ohne záda“, je hyperloajální a pasivní. Důsledkem vyhýbavé poruchy osobnosti bývají různé neurózy (sociální fobie, úzkost, červenání, pocení, koktání), deprese nebo alkoholismus.

  • závislá porucha osobnosti

Tento typ osobnosti se vyznačuje silnou potřebou péče od druhých lidí. Závislý jedinec očekává či vyžaduje, aby druzí za něho přebírali odpovědnost a ujišťovali ho, že ho nikdy neopustí. Někdy se závislým osobnostem říká „člověk – břečťan“, který potřebuje pro svou existenci neustálou oporu, na kterou se doslova přilepí. Závislý člověk se bojí znepřátelit si toho, na kom závisí, proto ho jen chválí, adoruje nebo naopak vyčítá nedostatečný zájem a péči. Nemůže si dovolit vznášet ani rozumné požadavky na osobu, na které „visí“. Má také neustálé obavy z opuštění, kdy je přesvědčený, že se o sebe nedokáže sám postarat. V situacích rozchodů dává explicitně najevo svou neschopnost samostatného života (hroutí se, psychogenně onemocní nebo se dokonce pokouší o sebevraždu).

V chování převažuje submisivita, bázlivost, pasivita, demonstrovaná bezmoc, mají neustálou potřebu se s někým radit. Nechají se snadno manipulovat či zneužívat, např. jsou to nejčastější oddaní členové nejrůznějších sekt a perverzních církevních spolků, kde nekriticky obdivují jejich guru. Závislá porucha osobnosti produkuje mnoho sekundární psychopatologie, jako jsou deprese, úzkostné stavy, abúzus alkoholu, psychofarmak či drog a poruchy příjmu potravy.

  • narcistická porucha osobnosti

Narcisti se navenek projevují jako osoby dokonalé ve všech směrech, mají extrémně vysoké sebevědomí, jsou přesvědčeni o své jedinečnosti, vlastní důležitosti a všemohoucnosti. Potřebují od ostatních pozornost, obdiv a projevy úcty, aby tak posílili své vnitřní křehké sebepojetí (self). Nejsou schopni snášet objektivní kritiku, vnitřně se urazí, ale navenek nedají nic znát. Pak se krutě pomstí tomu, kdo si dovolil snížit jejich hodnotu. Své vlastní schopnosti a úspěchy nerealisticky přeceňují, kdy si vytvářejí tzv. „falešné self“ – tedy sami uvěří své vlastní idealizaci. Mají často fantazie o narcistických cílech (síla, moc, bohatství, krása), ale pokud tyto cíle dosáhnou, neprožívají uspokojení ambic ani radost z úspěchu. Jejich potřeba obdivu je nenasytitelná a můžeme si jí představit jako metaforu sudu na sebelásku, kde horem se neustále doplňuje obdiv, ocenění, láska, ale dole je sud děravý a  nelze ho tedy nikdy naplnit.

Narcistické vztahy se řídí podle narcistického výběru, kdy narcisti mohou mít vztah jen s takovým člověkem, který je stejně dokonalý, jako oni sami. Závidí jiným a mají sklon idealizovat si některé lidi, od kterých očekávají ocenění. Jiné lidi naopak devalvují, opovrhují jimi, protože od nich nic neočekávají (často to byly jejich dřívější vzory). Jejich vztahy, či spíše pseudovztahy, jsou zneužívající až parazitické. Pokud druhé manipulují nebo zneužívají, necítí pocity viny, nejsou schopni ani empatie. Dávají často najevo, že jsou soběstační a že nikoho nepotřebují. Navenek se projevují buď arogantně a nafoukaně nebo působí závisle, protože potřebují tolik oceňování a zbožňování. Velikášství a nadřazenost je vlastně jakousi fasádou či obranným mechanismem jejich vnitřní křehkosti a zranitelnosti. Snad se na ně ani nemůžeme zlobit, spíše je můžeme litovat, jak neblaze kompenzují důsledky své rané citové deprivace.

  • pasivně-agresivní porucha osobnosti

Pasivní agresor projevuje svou agresi skrytě, většinou se vyhýbá přímé konfrontaci, ale dosáhne nakonec svého cestou manipulací a pasivního vzdoru. Aktivní agresor je naopak normální v tom, že přímo sděluje, co chce a co nechce, co se mu líbí a co ne, s čím souhlasí a s čím nesouhlasí. Pasivní agresor klade překážky v situacích, kdy musí dělat něco, co v podstatě dělat nechce, ale bojí se to říci. Vedoucí zadá podřízenému určitý úkol a již v okamžiku zadávání je pasivně agresivní podřízený přesvědčen o nesmyslnost zadaného úkolu. Přesto s úkolem naoko souhlasí, ujišťuje šéfa, že vše stihne v požadovaném termínu a kvalitě. Jen co vedoucí odejde, pomluví ho před kolegy, jakou blbost si to zase nadřízený vymyslel. Vnitřně je ve vzdoru a úkol rozhodně dělat nebude s tím, že potom se na něco vymluví. V okamžiku odevzdání zadané práce se pasivní agresor velice omlouvá šéfovi, že toho má moc, že má úkoly s vyšší prioritou, že nestíhá a také že doma má zrovna nemocné děti, o které se musí starat. Velmi ho to mrzí, že úkol nesplnil. Takto manipuluje svého vedoucího tím, že na něho přenáší pocity viny za to, že má na přetíženého kolegu šéf vůbec nějaké nároky.

Pasivní agresoři se často omlouvají, vymlouvají na tzv. objektivní příčiny, své úkoly odkládají, často zapomínají, že měli něco udělat nebo otálí se splněním úkolů. Mají časté problémy s přijetím autorit, vzdorují požadavkům a povinnostem. Mohou být mrzutí, zlostní, haštěřiví, nároky svých vedoucích považují za přehnané a neodůvodněné. Jindy se mohou projevovat pseudozdvořilostí a potlačováním vzteku. Chtějí si dělat věci po svém, nesnáší, když je někdo kontroluje, cítí to jako buzeraci a omezování svobody. Typické jsou obstrukce z jejich strany, pokud se spolupodílí na týmové práci, kdy neudělají kvalitně nebo sabotují svůj díl práce. Tuto práci provádí záměrně špatně a pomalu, aby už jim takovou práci příště nikdo nezadával. Jsou destruktivní pro týmovou spolupráci a současně nejsou schopni pracovat pod jakoukoliv formální autoritou.

6. psychózy

Psychózy jsou nejzávažnější duševní onemocnění, kdy v akutní fázi se pacient skutečně chová jako šílenec – není orientován, má narušené myšlení, vnímání a emotivitu. Ovšem ve fázi kompenzace (remise) nemusíme na psychotikovi poznat žádné zásadní znaky duševního onemocnění. Neurotik také mívá úzkosti, strachy a deprese, ale je stále schopen normálně fungovat v běžném životě. Psychotik v akutní fázi nemoci nikoli, žije ve svém světě bludů, fantazií, nedokáže rozeznat, co je realita a co je výplod jeho narušeného myšlení či vnímání. Traduje se jedno úsloví: že neurotik si celý život staví vzdušné zámky, zatímco psychotik v nich žije. Psychózy jsou v určitém nemalém procentu léčitelné a vyléčitelné, řada významných osobností trpěla či trpí psychózou, kdy právě psychotická přecitlivělost přináší umělcům schopnost originality a tvořivosti.

  • schizofrenie

Schizofrenii nesmíme zaměňovat se schizoidní poruchou osobnosti. Hlavními příznaky schizofrenie jsou bludy a halucinace, které mohou nabývat nejrozmanitějších podob a obsahů (bludy o spiknutí, o čtení myšlenek, o jedinečném vynálezu, o nadpřirozených schopnostech, o Božím původu, apod. nebo halucinace, kdy si schizofrenik povídá s někým, koho nikdo nevidí, cítí neexistující zápachy, je přesvědčený, že se ho někdo dotýká, atd.).

  • poruchy s bludy

Dříve byla tato porucha označovaná jako paranoia. Vyznačuje se jedním či několika propojenými bludy, které jsou setrvalé až celoživotní s často velmi logickým systémem pseudoargumentace. Jedinec je o bludu nevývratně přesvědčen a nepovažuje ho za chorobný produkt. Snaží se přesvědčit i své okolí, což se mu někdy podaří u více sugestibilních lidí. Snaží se vyložit různá fakta tak, aby se hodila bludu, než raději modifikovat blud, aby vyhovoval faktům. Pacienti s bludovou poruchou často vyhledávají pomoc u policie či u právníků, když se cítí ohroženi.

  • bipolární afektivní porucha

Patří mezi poruchy nálady a původně se tato porucha označovala jako maniodepresivita. Hlavním rysem je střídání fází jak depresivních, tak manických po různě dlouhých intervalech přechodného zdraví (remise). Poměr depresí a mánií je různý, většinou ale převažují depresivní fáze. Onemocnění začíná většinou ve věku 20 – 35 let a výskyt v populaci je něco přes 1%.

  • psychotická deprese

U psychotických depresí jsou přítomny halucinace (někdo mne pomlouvá, obviňuje, cítím hnilobu), bludy (spáchal jsem hrozný hřích, jsem odpovědný za válku či jinou katastrofu, budu právem popraven) nebo stupor (pacient není schopen ani vstát z postele).

7. středně těžké a těžké deprese s rizikem sebedestruktivního jednání

Forma deprese vždy záleží na množství a závažnosti přítomných příznaků. Deprese se projevuje ztrátou nálady a zájmu o věci, které dříve přinášely radost, plačtivostí, unavitelností i při malé zátěži, hypochondrií, poruchami spánku, zhoršením koncentrace, nechutenstvím nebo přejídáním, pesimistickým pohledem do budoucnosti, ztrátou sebedůvěry, nezájmem o sex, sebeobviňováním se, ochablým držením těla, pohybovým útlumem nebo naopak agitovaností. U vážnějších depresí se objevují myšlenky na sebepoškození nebo pokusy o sebevraždu.

8. syndrom závislosti na psychoaktivních látkách

  • syndrom závislosti – se projevuje silnou touhou (bažením) po látce, závislý má potíže v kontrole množství dávky, postupně roste tolerance a při vysazení má „absťák“. Látku bere na úkor svých zájmů, tráví mnoho času sháněním látky a zotavováním se z intoxikace. Závislý jedinec pokračuje v abúzu dál i přes evidentní škodlivé následky.

Psychoaktivními látkami rozumíme:

  • alkohol
  • opioidy (heroin)
  • kanabinoidy (marihuana)
  • sedativa
  • hypnotika
  • kokain
  • stimulancia (pervitin)
  • halucinogeny (LSD, extáze)
  • nikotin
  • organická rozpouštědla (toluen)

V současné době se vedle nich objevují i mnohé závislosti, jejichž příčinou nebývá užití chemické látky (drogy), ale jedná se o závislost psychickou (nejde o ovlivnění psychických funkcí, ale o patické změny v osobnosti člověka). Řadí se mezi ně gambling (patologické hráčství), ale může sem patřit i patologické nakupování, nadměrná závislost na majetku nebo na věcech, stejně jako chorobné odevzdání se práci (workoholismus), závislost na sociálních sítích, PC hrách, závislost na spotřebitelských úvěrech, atd.

9. poruchy sexuální orientace, identity a aktivity

Za deviantní chování považujeme změny v sexuální identitě (nevím, zda jsem muž nebo žena), sexuální orientaci (nevím, zda mne přitahují muži, ženy nebo jiné objekty) a sexuální aktivitě (vzrušují mne veškeré netradiční a bizarní sexuální praktiky a nic jiného). Jako deviantní nelze posuzovat například homosexuální styky ve věznicích, kdy jde o náhražkové chování za nemožnost sexu se ženami nebo sex s podle věku dospělou ženou, která ale nevykazuje zřetelnější sekundární pohlavní znaky (dětská postava, malá prsa, bez ochlupení, úzké boky).

1. panické stavy

Vyznačují se náhlými záchvaty nepředvídatelné a neopodstatněné úzkosti, které se neváží na žádnou konkrétní situaci. Typickými znaky jsou pocity dušnosti, bušení srdce, bolesti na hrudi, závratě, strach z náhlého zešílení a strach z umírání. Tyto panické stavy trvají jen několik minut, ale jedinec má trvalý strach z jejich návratu.

2. akutní reakce na stres

Mají vždy jasnou příčinu – nějaký mimořádně stresující zážitek, který vyvolal akutní psychickou i tělesnou reakci. Mezi traumatické příčiny (spouštěče)  patří živelné katastrofy, úrazy, ozbrojený konflikt, přepadení, znásilnění, nebo náhlé nečekané životní změny (úmrtí blízké osoby). Výsledkem je porucha zvaná akutní reakce na stres, která velmi závisí na individuální odolnosti psychiky postiženého jedince. První reakcí bývá ustrnutí, šok, desorientace. Na tento stav navazuje emoční reakce (většinou deprese nebo agrese) a přítomny jsou i somatické příznaky (pocení, dušnost, zástavy dýchání, bušení srdce, zčervenání). Reakce je rychlá, do několika minut, ale většinou odezní do 2-3 dnů. Na tuto dobu může jedinec ztratit vzpomínky (amnézie).

3. akutní sebevražedné jednání, pocity beznaděje a zoufalství při depresi či hraniční organizaci osobnosti

Spouštěčem sebevražd bývají beznaděj, zoufalství a potřeba ze všeho utrpení uniknout. Rizikovými faktory jsou věk (adolescence, stáří), osamocení, nevyléčitelná nemoc, ztráta blízkých lidí, ztráta práce, finanční a právní problémy. Sebevraždě zabrání nejčastěji pocity zodpovědnosti k blízkým lidem, kteří jsou také ohroženi depresí a následnou sebevraždou. Také nerozhodnost depresivních pacientů brání v realizaci sebevraždy. Zde paradoxně zvyšuje riziko nástup léčby antidepresivy, které zprvu zlepší aktivitu depresivního pacienta, ale až později i jeho náladu. V té době už může najít odhodlání k sebevraždě. Některé sebevraždy označujeme jako bilanční, kdy jde o vědomé a racionální rozhodnutí člověka ukončit své nesmyslné utrpení a bolest, jak je tomu např. u nevyléčitelných nádorových onemocnění. Existuje také řada mýtů o sebevraždách, které často vedou k podcenění rizika ukončení života.Některé mýty jsou: Sebevrah si vnitřně přeje zemřít. Kdo o sebevraždě mluví, tak ji nespáchá. K sebevraždě dochází bez varovných příznaků. Apod. Pozor, jsou to mylná vysvětlení, která slouží jako určitý alibismus pro okolí depresivních lidí, kteří se cítí bezmocní při pomoci blízkým trpícím depresí. Deprese je nemoc, nelze jí překonat vůlí, proto nemá smysl nemocnému říkat, aby se už konečně vzchopil.

4. psychotická ataka (akutní fáze onemocnění)

Psychotik v akutní fázi nemoci žije ve svém světě bludů, vizí, fantazií a nedokáže rozeznat, co je realita a co je výplod jeho narušeného myšlení či vnímání. Vykazuje:

  • hrubé poruchy sebehodnocení (bludy – tj. porucha myšlení projevující se chorobným nevývratným přesvědčením, např. žárlivecké bludy),
  • hrubé poruchy hodnocení okolí (halucinace – tj. poruchy vnímání, kdy psychotik vnímá něco, co ostatní nevnímají, např. slyší hlasy, které ho nabádají, aby někoho zabil),
  • hrubě maladaptivní chování (poruchy volního jednání – tj. neschopnost rozhodnout se pro určitý cíl a aktivizovat prostředky pro jeho dosažení, např. stupor, kdy psychotik nehybně setrvává v jedné poloze, pasivní, bez výrazových projevů, mlčí, reaguje jen na bolestivé podněty).

Příkladem akutní psychózy je mánie, kterou provází různé bludy, většinou megalomanické nebo persekuční. Manické myšlení je překotné, v akutní psychotické mánii může pacient rozbíjet věci, křičet do ochraptění, znečisťovat sebe i okolí, lézt po zemi, všem vulgárně nadávat, apod.

5. akutní intoxikace psychoaktivní látkou a odvykací stav (tzv. absťák)

Psychoaktivními látkami rozumíme:

  • alkohol
  • opioidy (heroin)
  • kanabinoidy (marihuana)
  • sedativa
  • hypnotika
  • kokain
  • stimulancia (pervitin)
  • halucinogeny (LSD, extáze)
  • nikotin
  • organická rozpouštědla (toluen)

Reakce vyžadující akutní péči jsou:

  • akutní intoxikaci – jde o přechodný stav, který nemusí mít vážnější trvalé důsledky na psychické zdraví, ale může být spouštěčem nečekané patické dispozice (neurózy i psychózy). Při předávkování hrozí i smrt. Je hrubě narušeno vědomí, vnímání, emotivita a chování, a to podle výše dávky, okolnostech požití a vyrovnanosti osobnosti uživatele. Např. alkohol při malé dávce stimuluje, při větší excituje, agituje až do agrese a při ještě větší dávce vede k sedaci, kdy opilec blábolí a pak usne na stole.
  • odvykací stav – neboli abstinenční stav vyvolává po vysazení látky deprese, úzkosti, poruchy spánky a v těžších případech i křeče či delirium (porucha vědomí s halucinacemi a ztrátou vzpomínek).
  • psychotické poruchy – se po intoxikaci projevují sluchovými halucinacemi (tzv. „stíhy“), paranoidními bludy, stavy tělesné ztuhlosti nebo hyperaktivity, extrémními emocemi (od děsu až po extázi). Postižený je při plném vědomí a stavy trvají déle než dva dny.
  • reziduální stav – je situace, kdy látka již přímo neúčinkuje, ale toxikoman trpí tzv. „flešbeky“, kdy se mu vrací psychotické prožitky intoxikace. Pokračují změny v chování, náladách i osobnosti, může se rozvinout i demence.